V čajovni Čarovni pohovoríme alebo pomlčíme
vo štvrtok 18. októbra 2007 o 17:57
o posvätnej sexualite
 
 
Pod sexualitou treba rozumieť všetko, čo sa týka vzťahu dvoch ľudí opačného pohlavia. Slovo erotika (po grécky Eros - boh lásky, teda Láska) tak isto netreba vzťahovať len na veci telesné. Ale čo je posvätnosť? Posvätnosť je absolútna čistota, dokonalé dobro, dobro nedotknuteľné nijakým zlom, šťastie nepošpinené nijakým utrpením. A čo je spojenie týchto dvoch slov? To je skúsenosť absolútna zažitá prostredníctvom vzťahu dvoch ľudí opačného pohlavia. Cesta k Bohu cez lásku muža a ženy. Posvätná sexualita vedie dve bytosti k prežívaniu jednoty, dvaja budú jedným bytím. A v tejto jednote je jednota s Bytím. Posvätná sexualita má duchovný cieľ a preto ju nemožno realizovať cez telo, ako si niektorí mylne myslia. Posvätná sexualita sa realizuje transformáciou telesnej príťažlivosti na dokonalú lásku a transformácia sa deje zdržanlivosťou. Preto starým Židom bolo dané prikázanie nezosmilníš, ktorého obdobu nachádzame aj v buddhizme aj v iných náboženstvách a ktorého prevrátenie a nepochopenie nachádzame v celibáte v kresťanstve aj v iných náboženstvách...
 
Starý čínsky symbol jin-jang hovorí o tom, ako Bytie, prapôvodná prvopočiatočná Jednota, nemenná a nadčasová, je tvorená jednotou mužského(jang) a ženského(jin). Teda nie jednotou dobra a zla, ako si to niektorí "zasvätenci" falošne vykladajú. Ale jednotou aktívneho a pasívneho. Ešte som nepočul vykladať tento symbol ako symbol lásky. Ale on ním je, je to symbol partnerskej lásky, úplný pravzor dokonalej lásky, ktorá je večná a nemenná, rovnako ako Bytie samo, je súčasťou Bytia a je s ním zajedno. A každý, kto nájde tento pravzor a archetyp lásky vo svojom vnútri, dosiahol Bytie a dosiahol poznanie, čo je večné a nemenné a čo je len pominuteľné a prechodné...
 
Toto, čo píšem, nebudem prednášať, to len môj príspevok, moja skúsenosť životná. Ktokoľvek nesúhlasí, ale cíti sa byť hľadačom tak pravdy a múdrosti, ako aj dobra a šťastia, nech len príde a predloží skúsenosti svoje. Kamienky mozaiky poskladáme v Jednotu, časti pravdy spojíme do Múdrosti, časti šťastia spojíme do Dobra... Ja nehovorím, že mám na všetko recept, ale čo som zažil, to som zažil, to mi nikto vziať nemôže...
 
Milan Rusko


 

A ešte čo hovorí Emanuel Swedenborg  http://www.swedenborg.cz/knihy%20online/ml-cela-3.html
 
Manželé, kteří jsou ve stavu pravé manželské lásky, se cítí jako jeden sjednocený člověk a jako jedno tělo.
 
Pravá manželská láska, nahlížena sama o sobě, je sjednocením duší, spojením myslí, úsilím o spojení v hrudích a následně i spojením těl.
 
Tato láska vytváří stavy nevinnosti, míru, pokoje, nejniternějšího přátelství, naprosté důvěry a vzájemné touhy mysli a srdce dát tomu druhému vše dobré; a z nich také povstává blaženost, štěstí, rozkoš a radost, a z věčného zakoušení těchto stavů i nebeské štěstí.
 
U lidí, kteří touží po pravé manželské lásce, Pán k sobě přivádí vnitřně podobné partnery, a pokud se tak nestane na zemi, dojde k tomu v nebi.

 
Smilnou láskou máme na mysli lásku k cizoložství, která ničí manželskou lásku, jak jsme právě vysvětlili. Její podstatu však člověk nespatří dřív, než pozná podstatu lásky manželské. ... Ví snad někdo, co je zlé a nepravdivé, dokud neporozumí tomu, co je dobré a pravdivé ? Pochopí někdo, co je nečisté, nečestné, neslušné a ošklivé, dokud nepozná, co je čisté, čestné, slušné a krásné ? Kdo jiný může správně určit nepříčetnost než ten, kdo je sám moudrý a kdo poznal moudrost ? Nebo kdo jiný přesně rozpozná nesouzvuk než ten, kdo studiem a zkušenostmi získal vědomosti o harmoniích ? Obdobně - jak může někdo jasně vidět podstatu cizoložství, dokud jasně nepochopí podstatu manželství ? A jak může vidět nečistotu radostí smilné lásky, pokud před tím nepoznal čistotu manželské lásky ?
 
Smilná láska je protikladná manželské lásce stejně, jako je přírodní já člověka (posuzováno samo o sobě) protikladné jeho duchovnímu já. Tato skutečnost je v církvi dobře známa; přírodní a duchovní já jsou protikladné natolik, že co chce jedno, to nechce druhé, takže spolu bojují. Tento stav však dosud nikdo nepopsal. Proto si řekneme, jak se duchovní a přírodní já od sebe liší a co nutí přírodní já proti duchovnímu bojovat. Když člověk dospívá, vstupuje nejprve (prostřednictvím nejrůznějších druhů znalostí, pojmů a rozumové činnosti intelektu) do stavu přírodního já. Do duchovního já bývá uváděn pomocí lásky k užitečnému konání, tedy lásky, která se také nazývá účinnou láskou. Nakolik je člověk ve stavu účinné lásky, natolik je duchovním člověkem; nakolik však v této lásce není, natolik zůstává přírodním člověkem, byť by byl jakkoliv bystrý a soudný.
 
Toto přírodní já se může pozdvihnout jakkoliv vysoko do světla rozumu, avšak zůstává-li odděleno od duchovního já, stále se nekontrolovatelně oddává chtíčům. Vyplývá to ze samé podstaty přírodního já, které v sobě nemá žádnou účinnou lásku - a každý, kdo je bez účinné lásky, je ponechán napospas chtíčům smilnosti. Když proto takový člověk slyší, že tato libidní láska je opakem čisté manželské lásky, a když je požádán, aby se nad tím zkusil rozumně zamyslet, jeho pohled zůstává zastřen rozkošemi zla zasazeného již od narození v jeho přírodním já. Výsledkem je, že jeho rozum nepřijde na žádný důvod, který by svědčil proti příjemným smyslovým svodům těla. Když se v tomto závěru ještě utvrdí, jeho rozum zůstane hluchý ke všem radostem manželské lásky. Dokonce proti nim bojuje, jak jsme již řekli, a potírá je; jako válečník při nájezdu ničí v sobě tábor manželské lásky postupně od okraje až do středu. To činí přírodní člověk pro svou smilnou lásku.